wz
by Michal Kacl
Copyright © 2010 Doba Karlova, Všechna práva vyhrazena
Karel IV. a dobytí Braniborska
Úvod

    Karel IV., od roku 1346 český král a od roku 1355 římský císař, patří bezesporu k nejvýznamnějším postavám české historie. Jeho mohutná zakladatelská činnost, péče o české země, jako o základnu rodové lucemburské moci, a fakt, že až na drobné výjimky v českém státě po celou dobu jeho vlády panoval blažený mír, byly činitelé, kteří jej pravděpodobně navždy vynesli do výšin nejuctívanějších ikon českého národa.
    Karel IV. byl panovníkem, který dokázal úspěšně spojit svoje osobní schopnosti s velmi příhodnou situací, která se mu naskytla. Zatímco se ostatní Evropa zmítala v krizi, kterou označujeme souhrnně jako „krizi čtrnáctého století“, země pod jeho vládou prospívaly. Důvodů pro to bylo několik. Předně to byla osobnost samotného císaře, kterého provázelo až těžko uvěřitelné štěstí, a který byl, jak řekl Vojtěch Raňkův z Ježova, své zemi „zkušeným kapitánem“, a poté to byla skutečnost, že řada krizových faktorů, jako byla například morová epidemie, nebo vyčerpání povrchových zásob stříbra, které ovlivnily významně nejen politiku, ale především sociální a hospodářské poměry v ostatních evropských státech, se v prostoru českých zemí i Svaté říše římské projevila jen minimálně, nebo byla odsunuta o několik desetiletí.
    V české lidové tradici je císař Karel IV. vykreslen jako vzdělaný (byl vůbec prvním českým králem, který byl gramotný, navíc plynně hovořil pěti jazyky), moudrý a laskavý panovník, který byl dokonalým strážcem míru a válkou nikdy ničeho nezískal. Tato, mohými uměleckými díly i starší historiografií prohlubovaná, tradice má však své trhliny.
    Karel IV. byl především velmi schopný a pragmatický politik, jemuž slavný úspěch kromě citlivé diplomacie mnohokrát zajistil i chladný kalkul. Byl to středověký panovník, který pro zajištění rozkvětu svých zemí a velikosti své dynastie dovedl účinně využít všech prostředků, které měl jako vládce k dispozici, a to včetně ozbrojené moci. A ačkoliv je pravdou, že při mnohých situacích, které dávaly prostor k silovému řešení, se Karel uchýlil k diplomacii, tak o jeho největším územním zisku – připojení Markrabství braniborského k Zemím Koruny české, rozhodla především moc vojenská.
    Tato práce, ačkoliv se týká osoby „mírumilovného“ panovníka – zakladatele, se nebude, jako mnoho jiných monografií o Karlu IV., zabývat pražskou univerzitou, zlatou bulou Karla IV., ani budováním Nového města pražského, ale pokusí se poněkud netradičně vykreslit Karla IV. v pozici válečníka, který dokáže využít síly své ozbrojené moci k prosazení svých politických cílů. Jejím záměrem je nejen nastínit problematiku Karlova politického úsilí, které vedlo k ovládnutí Braniborska a jeho inkorporaci do Zemí Koruny české, ale také se pokusit přiblížit obecně aspekty podoby války ve 14. století, popsat tehdejší vojenskou organizaci a složení vojska a zmapovat dobovou hmotnou kulturu vztahující se k vojenství. Jejím cílem je s pokud možno co největší přesností postihnout a přiblížit dobové vojenské reálie, a to zejména zbraně a zbroj z období druhé poloviny čtrnáctého století.

























I. Braniborská válka 1371 – 1373

I. I  Počátky usilí o získání marky:

Na konci šedesátých let 14. století se Císař Karel IV. ocitl takřka na vrcholu své moci. Ovládal značné území a díky svému státnickému talentu si dokázal získat respekt mnoha vlivných šlechticů i dochovních nejen z Čech a říše, ale také ze zahraničí. Jeho úspěch byl však trnem v oku jeho nepřátelům, kteří se proti němu tajně spojili v mocné koalici. Tu reprezentovali především polský král Kazimír a uherský král Ludvík, ke kterým se na počátku 70. let připojil i braniborský marbrabě Ota, syn papežem kdysi zavrženého a nenáviděného římského císaře Ludvíka IV. Bavora.
    Abychom však pochopili pozadí konfliktu, který vyeskaloval v roce 1371, musíme se vrátit o několik desetiletí zpět, do roku 1348. V té době byl Karel ještě pouze římským a českým králem a jeho hlavním protivníkem byl jiný syn nedávno zemřelého Ludvíka IV. Bavora – také Ludvík, braniborský markrabě, který byl stejně jako jeho otec postižen papežovou klatbou. Ten stále odmítal uznat Karlův nárok na říšský trůn a jelikož byl exkomunikován a nemohl se o římský trůn ucházet sám, pokoušel se přesvědčit některé z říšských kurfiřtů, aby za římského protikrále a Karlova oponenta zvolili anglického panovníka Eduarda III. Ten však kandidaturu odmítl.
    Počákem srpna roku 1348 došlo k události, která se stala jednou z největších překvapení, jaká německou říši v době vrcholného středověku potkala. V Magdeburku se totiž objevil jakýsi starý poutník, který o sobě tvrdil, že je někdejším braniborským markrabím Waldemarem, zemřelým v roce 1319, a že svou smrt doposud jen předstíral.
    Chtěl se prý tehdy vzdálit světu, protože žil se svou manželkou bez církevních schválení. Po své předstírané smrti prý se vydal na pouť do Svaté země, vrátil se zpět a žil pak jako poutník v naprosté samotě. „Nyní“ však přichází, aby se opět ujal vlády nad Markrabstvím Braniborským, v němž vládne kacířský syn kacířského císaře.1
    Dnes již je velmi těžké určit, který z Ludvíkových nepřátel byl iniciátorem vystoupení této osoby, neboť žádné materiály, které by prokazovaly souvislost mezi Karlem a jeho spojenci a tímto Waldemarem, který byl zajisté podvodník, se nezachovaly, nebo doposud nebyly objeveny. Jisté však je, že Karel tohoto objevení se dávno mrtvého markrabího dokázal patřičně využít k zpochybnění nároku Ludvíka Braniborského na markraběcí stolec a k podniknutí první vojenské výpravy do Branibor, jejímž cílem bylo dosazení „pravého“ markaběte Waldemara a vyrvání vlády z rukou Ludvíka a oslabení jeho pozice v říši.
    Karel v druhé polovině září vytáhl do Braniborska s početným vojskem, ve kterém byla řada předních českých pánů, králův bratr Jan Jindřich i arcibiskup Arnošt z Pardubic. Na počátku října se Karlovo vojsko spojilo s šiky falešného Waldemara a jeho spojenců. U příležitosti této výpravy udělil král Karel Waldemarovi Braniborsko v léno a tím ho formálně ustavil vládcem nad tímto severoněmeckým územím. Podvodný Waldemar za to musel slíbit, že se vzdá svého braniborského kurfiřstkého hlasu ve prospěch krále, a že mu podstoupí Dolní Lužici, která se měla později stát trvalou součástí Zemí Koruny České. Dosáhnout hlavního cíle tažení – dobytí Frankfurtu nad Odrou, kde se formálně sesazený braniborský kurfiřt Ludvík ukrýval, se však spojencům nepodařilo.
    Konflikt v Braniborsku se znovu rozhořel na podzim roku 1349, kdy se zápas mezi přívrženci Waldemara a Ludvíka rozšířil o intervenci dánského krále Waldemara IV., který se postavil na Ludvíkovu stranu proti meklenburským vévodům. Vše se urovnalo až příchodem krále Karla, kterému nyní, když neuspěl proti Ludvíkovi silou, začalo záležet na urovnání jejich sporu mírovou cestou. Svolal proto jakýsi rozhodčí soud říšských, čaských a slezských knížat a velmožů, kteří prohlásili falešného Waldemara vskutku za podvodníka, král se ho zřekl a Braniborsko spolu s Landsberskem a částí lužice udělil Ludvíkovi Braniborskému a jeho bratrům Ludvíkovi Římanovi a  Otovi jako říšské léno. Za to se Ludvík Branibor zavázal, že Karlovi vydá v Norimberku říšské korunovační klenoty a svátostiny, které do té doby držel, a že mu spolu se svými bratry složí hold a přísahu věrnosti. (Tento Karlův čin však přilil olej do ohně do jeho sporu s papežem Klimentem VI., neboť v jeho očích porušil slib, který mu dal a uznal vládu makrabího, který byl postižen klatbou).
    Kromě oficiálního uznání však Karel IV. Ludvíkovi Bavorskému s jeho znovunabytím moci v markrabství nijak nepomohl, a tak Ludvíka získávání kontroly nad vlastním územím a definitivní vypořádání se s příznivci Lži-Waldemara zaměstnávalo ještě několik let. Když roku 1361 Ludvík zemřel, chopil se Karel, již ověnčen císařským titulem, příležitosti jak pro svůj rod zajistit zisk severního makrabství. Ludvíkova bratra a nástupce Otu Braniborského, nejmladšího ze šesti synů Ludvíka Bavora, přivedl na delší dobu na svůj pražský dvůj a zasnoubil jej se svou pětiletou dcerou Eliškou. 18. března 1363 se pak Karlovi podařilo s držiteli Braniborska Ludvíkem Římanem a Otou, příslušníky rodu Wittelsbachů, uzavřít smlouvu, podle které mělo Braniborsko a Lužice připadnout Lucemburkům, pokud by se oba bratři nedočkali mužského potomka. Tato smlouva se stala důležitým předobrazem dalšího vývoje vztahů mezi oběma bratry a Karlem IV.
    Už v roce 1365 Ludvík Říman totiž zemřel aniž by po sobě zanechal syna a tato skutečnost velmi tížila jeho bratra Otu, který se svou ženou Kateřinou, nejstarší dcerou Karla IV., se kterou se oženil roku 1366, styky neudržoval a neměl s ní ani syna, ani žádné jiné potomky.
    Kateřina i po svatbě nadále žila na pražském dvoře. Manželství šťastné nebylo a Ota svůj čas trávil s lehkými ženami.2
    Situace tak pro severoněmecké Wittelsbachy byla velmi nepříznivá a Ota se odhodlal nevýhodnou smlouvu uzavřenou s císařem zrušit. V tomto úsilí jej podpořilo tajné uskupení strarých Karlových nepřátel, polského krále Kazimíra a uherského krále Ludvíka, kteří se sešli 15. února 1369 v Budíně, kde smlouvou potvrdili své přátelství a spolek proti císaři. K nim se přidali ještě bavorští Wittelsbachové, kterým Ota Braniborský slíbil nástupnictví ve svém makrabství pro Fridricha, druhorozeného syna dolnobavorského vévody Štěpána.
    Zdálo se, že tentokrát hrozí českému státu a jeho panovníkům, Karlovi IV. a Václavovi IV., opět smrtelné nebezpečí, daleko větší, než ta, jež kdysi připravil českým Lucemburkům nejednou Ludvík Bavorský. V kritickém okamžiku však projevil Karel IV. svou obvyklou chladnokrevnou rozvahu, důraznou rozhodnost a politickou prozíravost.3
    Přípravy na válečný střet totiž zahájil důmyslnou diplomacií, kdy 23. dubna 1370 uzavřel s patnácti bavorskými a švábskými říšskými městy dohody o ochraně jejich práv a majetku, čímž si tato města velmi zavázal a paralyzoval tak eventuální podporu těchto bohatých měst wittelbašské protistraně. Pečlivě si také zajistil náklonnost svých dosavadních příznivců a stoupenců. V květnu totiž písemnými smlouvami potvrdil dvěma mocným spojencům, pomořanskému vévodovi Kazimírovi a štětínskému vévodovi Bohuslavovi územní zisky, které měli tito říšští páni získat v případě smrti Oty Braniborského a získání Braniborska pro Lucemburky. Karel si udělením dalších drobných privilegií zajistil i oporu ve Slezsku, kde si od minsterberského vévody Bolka nechal potrvdit zisk Svídnicka a Javorska, a 27. května udělil mnoho výsad také městu Vratislavi, které mu slavnostně holdovalo.
    Takto si císař Karel IV. postupně zajistil pevnou záladnu mocných spojenců, avšak nejpůsobivější diplomatický tah měl teprve přijít. Jak je již u Karla IV. obvyklé, jednalo se o  chladně promyšlenou sňatkovou politiku. Císař se totiž obrátil na bratra Oty Braniborského, bavorského vévodu a holandského hraběte Albrechta a nabídl mu zasnoubení svého syna Václava IV. s jeho dcerou Johanou. Albrecht pochopitelně příležitost dostat se do přízně císaře neodmítl a již 29. září skutečně došlo k svatbě desetiletých dětí. Karlovi se také podařilo s Albrechtem uzavřít spojeneckou smlouvu a nedlouho poté také přivtělit lužické markrabství k Zemím Koruny české.
    Kromě úsilí o zajištění podpory silných přátel, započal Karel IV. také s přípravami čistě vojenskými. Koncem února 1370 nechal založit u města Fürtenberku na řece Odře nedaleko Frankfurtu pevný hrad, který se měl stát jeho baštou a základnou pro expanzi do Branibor. Nechal zbudovat také kamenný most přes řeku a silně opevnit město tak, aby se mohlo stát případným úkrytem a opěrným bodem pro jeho expediční síly.
    V napjaté situaci však, jako již tolikrát předtím, zasáhla pro Karla velmi příznivá náhoda spojená s úmrtím jednoho z jeho nepřátel. Byl jím poslký král Kazimír, který na počátku listopadu roku 1370 nečekaně zemřel a jeho nástupcem na polském trůnu se podle dřívějších dědických smluv a spojeneckých dohod stal uherský panovník Ludvík I. z Anjou.
     Tím ubyla prakticky nejmocnější složka proticísařské koalice, protože Ludvík měl s nastoupením v Posku tolik starostí a potíží, že neměl ani pomyšlení na to, aby proti Karlovi obrátil mocný potenciál polského státu, zatímco uherská síla musila podpírat jeho vlastní polské vladařské počátky.4

I. II  Válka
    Nyní císař vytušil nejpříhodnější příležitost k rozhodnému zásahu. 21. června 1371 vypověděl písemně nepřátelství Otovi Braniborskému, především v reakci na podobnou Otovu opověď (vyhlášení nepřátelství) z 10. června. Mezitím Ota povolal do země svého synovce, Fridricha Bavorského, který do Branibor dorazil se silným vojskem, a zároveň přikázal všem braniborským stavům, aby se zřekli poslušnosti císaři a jen jemu samotnému a jeho bratřím přísahali věrnost a poslušnost. Pro Karla IV. byl tento čin posledním a rozhodujícím důkazem o zradě a odboji wittelbašského markrabího a o jeho snaze zmařit dohody, podle kterých měla císařova dynastie nárok na nástupnictví v Braniborsku.
    Ještě předtím, než však mohlo započít vojenské tažení, překvapila Karla někdy v první polovině června zřejmě velmi závažná choroba. O povaze této choroby nemáme žádně přesnější zprávy, kromě těch, že mnoho lidí již císaře považovalo za mrtvého a jeho lékaři se vzdali veškeré naděje na jeho uzdravení.
    Zachovalo se jen obšírené vyprávění o zoufalství císařovny Alžběty Pomořanské, která se zavázala, že uzdraví-li se její manžel, vykoná sama pěší pouť z Karlštejna do Prahy a obětuje na hrobě sv. Zikmunda osm zlatých misek v ceně 1650 florénů.5
    Císařovna tento slib skutečně splnila a záhy poté došlo ke Karlovu rychlému zotavení, což bylo interpretováno jako zázrak a Boží vůle. Pravé příčiny této choroby se již dnes pravděpodobně těžko dovíme, avšak nelze vyloučit, že se jednalo o pokus císaře otrávit, podobně jako tomu bylo již několikrát předtím.
    Po tomto zdržení už vojenské intervenci nestálo nic v cestě. Počátkem července vtrhl Karel IV. osobně (bylo mu již 55 let!) v čele velmi silného vojska do Braniborska. Boje probíhaly po celý červenec a srpen, avšak o jejich přesnějším průběhu se nám mnoho zpráv nezachovalo. Jisté je, že k rozhodné polní bitvě nedošlo a intervence tak měla charakter spíše plenění nepřátelských vsí a postupného dobývání a podrobování hradů a měst. Tuto tezi podporuje i zpráva, kterou o tomto tažení podává císařův dvorní kronikář Beneš Krabice z Weitmile v Kronice pražského kostela, který, ač na mnoha místech své kroniky o císaři mluví jen v suprlativech, si tentokrát velice stěžuje na řádění české soldatesky:

   „A při tažení na tuto výpravu způsobili poddaným lidem neslýchané a neobyčejné škody...dobývali nepřátelsky i kostely Kristovy, k nimž se utíkali poddaní se svým majetkem, a ty, které nemohli dobýt zapalovali a loupili, co mohli...ženy a chudičké vdovy olupovaly o jejich šaty, poddané rolníky mučili pro peníze...obírali vesnice a působili poddaným lidem nesmírné a nenapravitelné škody...Co mám říci? Chválím náš národ, ale v tomto ho nechválím...“

    Tato zpráva dává tušit, že hlavní síla Karlova vojska spočívala především v českých oddílech, což podporuje i skutečnost, že jedním z hejtmanů (velitelů), kteří se na tomto tažení zřejmě významnou měrou podíleli byl i císařský hofmistr Petr z Vartemberka a na Kosti, kterého po návratu do Prahy Karel IV. odměnil za věrné služby.
    Celkově můžeme konstatovat, že Karlova invaze do Braniborska slavila úspěch, avšak dosáhnout hlavního cíle – uplného pokoření a porážky Oty Braniborského se zřejmě nepodařilo, o čemž svědčí pozdně uzavřené příměří i další průběh konfliktu.
    Teprve 16. října 1371 bylo ve městě Pirně uzavřeno příměří mezi Karlem IV. na jedné straně a uherským králem Ludvíkem, braniborským markrabětem Otou, bavorskými vévody a salcburským arcibiskupem na straně druhé. Dohoda o příměří měla platit do 5. června 1373 a zprostředkovali ji norimberský purkrabí Fridrich a lantkrabě Jan z Leuchtenbergu.6
    Období příměří Karel IV. využil pro přeskupení svých sil a k pojištění dalších spojeneckých závazků. Od moravských markrabat Jana a Jošta si vynutil slib, že v případě vpádu uherského krále Ludvíka na Moravu jej vojensky podpoří. Navíc jeho politika nyní nabrala přímý směr k rozbití nepřátelské koalice a sice k navázání přátelství s Ludvíkem. Po složitých diplomatických jednáních, která probíhala i v Praze, se nakonec uherský panovník vyslovil příznivě pro nabídku Karla IV. že zasnoubí svého čtyřletého syna Zikmunda s Ludvíkovou dcerou Marií. Důležitou roli v tomto rozhodnutí hrál i nový papež, Řehoř XI., Karlův přiznivec, kterému velmi záleželo na sblížení těchto svou mocných panovníků, jelikož jedině jejich svornost mohla v očích papeže být možností, jak zadržet sílící turecké nebezpečí.
    K zasnoubení mladého Lucemburka a Ludvíkovy dcery nakonec přecejen došlo, a to i přes to, že byl tento již dříve zasnouben s dcerou norimberského purkrabího Fridricha. Ten musel ustoupit vyššímu politickému zájmu.
    Karlovi se sice podařilo výměnou za rezignaci na jakékoliv nároky vůči Poslku či Uhrám získat podobnou smlouvu, kterou se Ludvík zavázal vzdát se na oplátku všech nároků na země Koruny české, avšak nejdůležitější kýžené dohody a Ludvíkova slibu o nevměšování se do záležitostí Braniborska, císař nedosáhl.
    Jakmile tak 5. června 1373 uplynulo dohodnuté příměří s markabětem Otou, zahájil Karel IV. mohutné přípravy na obnovení válečného konfliktu a k novému tažení do Braniborska. K tomu získal vojenskou podporu od magdeburského arcibiskupa Petra,, saského vévody Václava, pomořanského vévody Albrechta i dalších říšských markrabat, falckrabat a lantkrabat, ktřeí se na základě spojeneckých smluv připojili ke císařově straně.
    Shromáždění intervenčních sil proběhlo v Dolní Lužici, odkud mělo tažení pokračovat dále na sever. 5. července 1373 se celé vosjko dalo do pohybu a válečné operace, přerušené příměřím, začaly nanovo. Proti mocné lucemburské síle stál markrabí Ota po boku svého synovce, bavorského vévody Fridricha, který se do Branibor vypravil již v dubnu roku 1371 oklikou přes Rakousy, Polsko a Uhersko, což mu tenkráte král Ludvík povolil. Tento Fridrich se zanedlouho stal faktickým pánem Braniborska, neboť si za své vojenské služby strýci nechával velmi dobře platit. Na počátku léta tak musel rozhazovačný Ota, který již předtím svými politickými a válečnými machinacemi značně vyčerpal svůj finanční potenciál, svému synovci zastavit za 200 tisíc zlatých prakticky celé markrabství.
    Nejdůležitějším faktorem Braniborského tažení se však stal uherský a polský král Ludvík, na jehož pomoc proti císaři Ota spoléhal. Ten však s přímou vojenskou asistencí váhal a v rozhodujícím měření sil nechal Wittelsbacha doslova na holičkách. V této situaci se Ota s Fridrichem přirozeně velice zdráhali postavit mocnému císařskému vojsku otevřeně na odpor a riskovat tak rozhodující polní střetnutí v řádné bitvě. Místo toho se stáhli do svých narychlo opevněných měst a hradů a doufali v taktické vítězství. Šiky Karla IV. pod jeho osobním velením však hravě dobývaly jeden Braniborský hrad za druhým a nakonec padl i silně opevněný a zoufale hájený Frankfurt na Odrou. Po nedlouhém obléhání se spojené lucemburské síle podařilo dobýt i strategicky významné město Lebus a přinutit jeho obránce ke kapitulaci.
    Pro wittelbašskou stranu velice nepříznivou situaci se ještě pokusil zvrátit Otův spojenec, Bavorský vévoda Štěpán. Ten vpadl na počátku srpna z Dolních Bavor do jižních Čech s narychlo zverbovaným žoldáckým vojskem, avšak dostal se jen před Domažlice, kde vypálil předměstí a vyraboval třináct okolních vesnic. Toho samého dne byl však domažlickými obránci a chodskými hraničáři odražen tak tvrdě, že jeho šiky se prakticky rozpadly a samotný vévoda se musel před úplnou záhubou spasit útěkem.
    V odvetu za tento vpád, nařídila rázná císařovna Alžběta českým branným silám vrthnout do Bavor a poplenit zemi odbojného vévody. To se skutečně stalo a Češi Štěpánovi oplatili jeho bezvýznamný a zoufalý čin vypálením několika vesnic v Bavorském pohraničí a tak mu způsobili značné materiální škody.


I. III.  Uzavření míru

Když Ota a Fridrich poznali, že jakýkoliv další odpor je marný, vzdali se boje a odebrali se do císařova hlavního stanu u Fürstenwalde, aby se podrobili Karlově vůli, jež se rovnala jejich kapitulaci.7
    Karel IV. však s poraženými naložil velkoryse. Požadoval sice jako podmínku míru bezpodmínečné a trvalé postoupení celého Braniborska jeho dědicům, avšak vzpouru proti jeho císařské moci jinak vážně nepotrestal. Naopak nabídl Otovi za Branibory odškodnění, které spočívalo především ve statcích v Bavorsku, které měl Ota zísakat. Jednalo se o několik území, měst a hradů v oblasti někdejších „Nových Čech“, jmenovitě o hrad Sulzbach i s městem, dále města Hersfeld, Hersburg a Lauf a hrady Floss a Stauf. Císař dokonce Otovi ponechal i titul kurfiřta a arcikomorníka římské říše, přestože to bylo v rozporu s jeho vlastní Zlatou bulou z roku 1356. A co více, za Braniborsko Otovi císař zaplatil i přímo penězi. Celková suma vyplacená Otovi ať už v nemovitostech, nebo financích se vyšplhala na neuvěřitelnou částku půl milionu zlatých(!).
    Dvě stě tisíc z toho zaplatil přímo v hotovosti, což svědčí o jeho rigorózní finanční politice,  zvláště vůči městům na jihozápadě říše. Za sto tisíc zlatých prodal Karel jih svého novobavorského teritoria, za dalších sto tisíc zastavil švábská říšská města; zbytek, ještě jednou sto tisíc, chtěl každoročně splácet z českých příjmů.8
    Tyto závazky se společně s Otovým podrobením kodifikovaly v několika listinách zpečetěných 18. srpna 1373 přímo ve Fürstenwalde. Peníze císaři obstarali především norimberští finančníci, proslulí svými pokročilými metodami úvěru. Tito bohatí kupci si toriž velmi dobře uvědomovali, že císařovo získání Braniborska jim přinese značný ekonomický prospěch, neboť právě Norimber se měl stát jedním z dopravních uzlů na nové ochodní cestě vedoucí z Benátek do pobaltí, skandinávie a polského prostoru.
    23. srpna 1373 Ota Braniborský nařídil všem obyvatelům Branibor holdovat císaři Karlovi IV. a složit mu manskou přísahu, a tak se také stalo. Poté se císař navrátil do Prahy společně s Otou, který tam odevzdal korouhev braniborské země, načež Karel IV. udělil tuto korouhev a Braniborsko jako léno slavnostně svým synům Václavovi, Zikmundovi a Janovi a jejich potomkům.

I. IV.  Důsledky
Po dobytí Braniborska došlo ke značnému posílení Karlovy pozice v říši, neboť od nynějška Lucemburkové disponovali dvěma kurfiřtskými hlasy (Ota Braniborský na svůj hlas rezignoval). To Karlovi velice napomohlo především v jeho úsilí dosadit na římský trůn svého potomka – Václava IV. a jeho moc tak dosáhla fakticky zenitu. Navíc se mu podařilo získat pro své syny území, o které usiloval již mnoho let s cílem ekonomicky i politicky jej sloučit s českým královstvím a vytvořit z něj prostor pro důležitou obchodní trasu, která měla vést z pobaltí a severních zemí přes Braniborsko na jih do Prahy, která by se tak stala centrem severojižního evropského obchodu a překladištěm zboží dovezeného z Itálie.
    Po roce 1373 uzavřel Karel IV. s mnoha braniborskými městy a vedlejšími větvemi rodu Wittelbachů mnoho smluv, jimž přikládal veliký význam, a písemně potvrdil dohody o přátelství a  pevném svazku braniborských stavů s lucemburskou dynastií. Na začátku roku 1374 se shromáždila šlechta a města Čech a marky, aby se sjednotily v unii  a uzavřely společný landfrýd, tedy zemský mír. 29. června 1374 bylo císařovým slavnostním privilegiem definitivně potvrzeno vtělení Braniborska do svazky Zemí Koruny české a jeho integrace s českým královstvím., což byla z právního hlediska definitivní tečka za Karlovou mnoholetou snahou k získání této marky. Jako věčné memento tohoto svazku měla mimo jiné sloužit i česká kronika Přibíka z Radenína, řečeného Pulkava, do které se, podle císařova rozhodnutí, měly zařadit také braniborské letopisy.
    Císař Karel IV. Braniborsku jako nové zemi české Koruny věnoval značnou část své vladařské  i osobní pozornosti. O čemž František Palacký trefně poznamenal, že:

    „císař pak nově nabyté zemi věnoval tuže lásku a péči, kterou něžní rodičové nejmladším svým dítkám obětovávají; dobyv ji u přílišné zašlosti, snažil se velice o její opět pozvedení.“

    Karel si oblíbil zejména braniborské městečko Tangermünde, které se mu v posledním desetiletí jeho života stalo častým sídlem. Bohužel, navzdory veškerému císařovu úsilí provázat nový územní zisk s tělesem České koruny na „věčné časy“, zůstalo spojení Branibor a Čech v historii jen pouhou epizodou. Karlovým synům se jej nepodařilo udržet a roku 1415 došlo k jeho zániku.



Seznam citací:

1) FIALA, Zdeněk, Předhusitské Čechy 1310-1419, Nakladatelství Svoboda, Praha 1968, s.111
2) Wikipedie, otevřená encyklopedie, Ota V. Bavorský, dostupný na internetové adrese: http://cs.wikipedia.org/wiki/Ota_V._Bavorský
3) SPĚVÁČEK, Jiří, Karel IV. Život a dílo, Nakladatelství Svoboda, Praha 1979, s. 426
4) FIALA, Zdeněk, Předhusitské Čechy 1310-1419, Nakladatelství Svoboda, Praha 1968, s.198 – 199
5) SPĚVÁČEK, Jiří, Karel IV. Život a dílo, Nakladatelství Svoboda, Praha 1979, s. 431
6) SPĚVÁČEK, Jiří, Karel IV. Život a dílo, Nakladatelství Svoboda, Praha 1979, s. 432
7) SPĚVÁČEK, Jiří, Karel IV. Život a dílo, Nakladatelství Svoboda, Praha 1979, s. 437
8) SEIBT, Ferdinand, Karel IV. Císař v Evropě, (1346-1378), Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1999, ISBN 80-7106-256-0, s.281



Použitá literatura:

  • CONTAMINE, Philippe, Válka ve středověku, Argo 2004, ISBN 80-7203-615-7
  • ČECHURA, Jaroslav, České země v letech 1310-1378, Lucemburkové na českém trůně I.,  Libri, Praha 1999, ISBN 80-85983-73-7
  • FIALA, Zdeněk, Předhusitské Čechy 1310-1419, Nakladatelství Svoboda, Praha 1968
  • MANDELOVÁ, Helena, České země za vlády Lucemburků, Albatros, Praha 1993, ISBN 80-00-00410-0
  • SEIBT, Ferdinand, Karel IV. Císař v Evropě, (1346-1378), Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1999, ISBN 80-7106-256-0
  • SPĚVÁČEK, Jiří, Karel IV. Život a dílo, Nakladatelství Svoboda, Praha 1979


autorem článku: Tomáš Straka, Gymnázium Karla Čapka v Dobříši, 2008



 

Vojáci z rukopisu Les Grandes Chroniques de France, 1375-1379  London, British Museum, M.S. Royale 20 C VII.
Výřez znázorňující těžkooděnce z deskového obrazu Mistra třeboňského oltáře Zmrtvýchvstání Krista, 1380-1385, Národní galerie v Praze.